Kdo jste Kdo jsem? Ten otazník mi chyběl, protože smysl větičky tkví v sebezpytavém dotazovaní. Sebezpytování jakožto očistná procedura, kterou lékaři duší doporučují každému provádět třikrát do roka a na lačno, stejně jako pobyty v hojivých lázních. Ovšem ouha sebezpytování může být zraňující a bolestné, vedoucí často až na samu hranici ztráty integrity, je to silný lék se kterým se musí zacházet opatrně. Kdo jsem? Odpověď neznám, ač se o ni pokoušívám. Což takhle vyslat Jungovy horníky do hlubin vlastního nevědomí, aby tam ve štolách zděděných archetypů zkusmo skládali roztříštěné části obrazu v pošetilé snaze sestavit puzzle na jehož lícní straně spatří kýženou odpověď? Marno, marno, vidím je jak se pomalu vynořují, unavení roztrpčení, někteří i vzteklí. Našli? Nenašli! Našli? Nenašli! Kdo jsem? Vyhýbavou odpověď lze sestavit negativním výčtem, kdo nejsem. Nejsem žena to vím jistě. Rozumím mapám a mluvím rozumně, nehádám se o chiméry nebo dávno vyčpělé grotesky. A potají zkoumal jsem odlehlá zákoutí měkkého břicha, zda se tam neskrývá příšera Uterus! Ne, není tam. Nejsem žena! :-) Kdo jsem? Zeptám se zrcadel, co visí mi na chodbě. Pokaždé odvracím zrak když míjím to místo. Sám sobě se nelíbím a čas jistě a neúprosně okrádá můj kdysi mladistvý půvab, pokud kdy jaký byl, a mění mne ve strašáka malých dětí. Nevím kdo jsem. Kdo jsem? Nakonec vzpomínám, někdo to rozlouskl, to je ono, babička se ptá vnuka: Honzíku kdo jsi?? A zazní správná odpověď: Ale babi to jsem přece já!! Teď nevím jestli to dalo těch alespoň sto znaků!?