Nehistoricky o historii

Krásné prázdninové ráno, sluncem ozářená louka před víkendovou chatičkou. Vybíhá malá školačka, co si tam užívá prázdniny s dědečkem a babičkou a bosýma nožkama pobíhá v orosené trávě, tak pojď už Adélko, volá babička, snídaně je na stole! Adélka se vrátí do chatičky. Nedočkavý turista, co vstal brzy ráno prochází kolem a na louce vidí polámaná stébla, vidí, jak asi velké nožky to byly, jak jsou daleko a ví, že to bylo malé dítě a že to muselo být nedávno, co se takhle nožkama zapsalo do historie. Večer se zatáhne obloha, spustí vydatný déšť a ráno je louka zase jako vždycky, žádné stopy ze včerejška na ní nezůstaly, Adélčin zápis do historie Lidstva, Vesmíru byl velmi málo trvanlivý, jistě nechtěný, i jepice možná žije déle.

 Vesnice uprostřed Čech roku 1527 je rozrušena tragickou událostí, mladou ženu našli zavražděnou, její milý někam zmizel, průběh tohoto neštěstí se zdá být zřejmý, ale ženským mluvidlům to nedá a přetřásají událost celý den ze všech stran a možných pohledů až dlouho na pokraj noci. Před Františkem vyvstává důležitá povinnost, v zadní světničce svého domku uchovává obecní kroniku, je na něm, aby to, co se stalo, přesně a bez okolků pojednal, zapsal a uchoval na paměť nejen své, ale snad i budoucím generacím: "Dnes, 14. března L.P. 1527, v obci Líchnice, v domku č.p. 16 byla v časných ranních hodinách nalezena zavražděna místní občanka Amálie Nedopilová, dcera Josefa Nedopila a Marie Nedopilové tamtéž, na těle nebohé způsobeny četné rány ostrým nožem, který ponechán byl pachatelem na místě ... ", pero namáčené do kalamáře skřípe po papíru, tma noci houstne a kdesi za lesem se dá tušit vycházející Měsíc. Dlouhou chvíli to trvá, než je František se svým dílem hotov, pečlivě osuší vlhkost inkoustu, svůj text se zjevným zalíbením znovu pročte, únava dne ho zmáhá, je čas jít spát. I tato událost vchází do historie, tentokrát má šanci na víc než jenom jepičí délku, text pečlivě zapsaný na pergamenovém papíře může překonat staletí pokud .... pokud se hladové myši nerozhodnou zpestřit si jídelníček, pokud plameny válečného ohně neolíznou Františkovu chaloupku a nevypálí ji do základů i s textem v kronice, pokud o staletí později nějací vandalové si z hloupého rozmaru do stránek kroniky nebudou balit svačinu. Ale je možné, že někteří historikové budou mít štěstí, Františkovu kroniku naleznou, nechají zrestaurovat, přečtou, moudře a rozšafně budou pokyvovat hlavami, no ne, tady 14. března někoho zavraždili a několik stránek dozadu zpráva o veliké vodě, já vám řeknu pane kolego, ten rok 1527, to byl v Čechách pěkně neklidný čas. To nesmíme v naší dizertaci zapomenout zmínit, panečku!!

Ukvapenost, spěch, šeptané vzkazy, nervózní klapání sandálů, utrápené obličeje. Nádobky s mastmi, lektvary, tišícími prostředky, ruka lékaře nerozhodně pročesávající vlastní plnovous, dým a kouř vycházející ze skvostně vyzdobené místnosti. V dáli po zuby vyzbrojení vojáci, připraveni na vše, čekající na povely. Zmatek a napětí jaké tady dlouho nebylo, Není divu. Faraón umírá! Hodiny ubíhají, tma zahalí krajinu nekonečnou nocí až konečně první paprsky přicházejícího Ra vpadnou do země současně s žalostnými výkřiky a sténáním. Je po všem, vládce se vydal na cestu, ze které není návratu. Vládcova hrobka, ohromná masa kamení ukrývající ve svém nitru pohřební komoru je ovšem delší dobu připravena, mnoho dní nicméně trvá než tělo zemřelého po všech procedurách nutných k balzamování, nastoupí v doprovodu kněží a rodiny cestu do nitra hrobky. Na stěnách pohřební místnosti jsou již vyobrazeny chrabré činy vykonané nebožtíkem, ruka malíře doplňuje poslední kapitolky, aby zpráva o pozemské pouti byla dokonalá. Kameníci zazdí všechny otvory až po povrch tak, aby přístup k pohřební komoře nebyl patrný. A plynou léta, stovky let a tisíce je jich třeba, než lidé moderní doby hnáni touhou po vědění naruší klid zesnulého, elektrickými lampami osvítí dávné vzkazy na stěnách komory a než pochopí sdělení, která tam dávný předek zanechal. Mají jeho sdělení nějaký smysl pro naši dobu? Myslím, že ano, jsou to naše kořeny, naše minulost, umožní nám pochopit souvislosti dějinného vývoje, pochopit kdo jsme my sami, odkud jdeme a kam snad kráčíme. Zrcadlo, které nám z propasti věků nastavili.

                Hromada dříví připravená na ohništi se stává potravou pro plameny, ženy v hloubi jeskyně porcují maso určené na pečínku, psi okolo pobíhají a čekají na svoji příležitost zmocnit se nestřeženého kusu masa. Muži se starají o to, aby maso na rožni dostalo ten správný příděl plamenů a aby kousky z uloveného bizona nepřišly nazmar. Jejich stáda v okolní krajině jsou naštěstí početná a tahle snadná kořist je zárukou pohodlné obživy celého kmene. Všichni tohle vědí a potají doufají, že takhle se jim povede i v budoucnu. Snad proto nikdo nenamítá ani se po straně nepošklebuje, když štětce a barvy jednoho z nich na stěnu jeskyně přidávají malbu dalšího uloveného zvířete, a nejen to, i obrazy těch zvířat, které kmen jistě uloví i v budoucnosti. Kromě bizonů kmen loví i jiná zvířata, takže stěny příbytku jsou po letech pokryty pestrou směsicí tvarů a barev. Ano i tělesné tvary krásných žen se staly inspirací k zachycení na stěnách jeskyně. Historie se po čase pohne jiným směrem, jeskyně s malbami osiří, kmen se vydal za ještě lepším bydlem. A stane se, že přístup do jeskyně zavalí kameny a obrazy dávných událostí tak na mnoho tisíc let přijdou o své diváky. Až v moderní době se stane, že jedna zvídavá osmiletá holčička, Maria se jmenovala, zavede do těch míst svého tatínka, předvede mu své nálezy, vchod do jeskyně opět postupně zpřístupní a stanou se prvými novodobými obdivovateli díla starého mistra, mistrů. Ano, jde o sdělení, která přetrvala více než 15.000 let, která jistým dílem nikdy nepochopíme, ale která z velké části přesvědčivě ukazují, jak tehdejší lidé žili, jak asi mysleli, toužili, bavili se.

A co my, lidé „moderní“ doby zanecháme za svědectví o tom, jak žijeme, strádáme, co nás trápí, z čeho se radujeme, ale také co umíme, co jsme vynalezli, jak jsem v tom či onom oboru byli úspěšní? Kolik milionu stránek textu dnes Lidstvo vytvoří za den? Kolik desítek miliónů fotek z mobilů a fotoaparátů každý den nacvakáme a uložíme do neustále rozměrnějších pamětí? Fotek, které mohou dopodrobna mapovat každý náš pohyb, každý prostor, ve kterém se ocitneme, každý záchvěv naší nálady. Je vůbec v lidských silách nahlédnout do takto vytvářených historických záznamů? Pravděpodobně existuje velká šance, že záznamy o stavu světa, které dnes vytváříme mohou přetrvat statisíce let, pokud mezitím do Země třeba nešťouchne nějaký meteorit velikosti malé planetky. Bude vůbec někdo, kdo bude schopen, ochoten, mít zájem se v této neskutečné megahromadě historických záznamů brodit? A najde tam něco zajímavého? Já věřím, že ano, že má smysl uchovávat následujícím pokolením vše, co jsme schopni uchovávat, děj se, co děj. A je už na nich, jak s tím naloží. Zda se z toho poučí, jako my třeba z maleb na stěnách Altamiry nebo z díla venkovského kronikáře. Anebo se na to vykašlou a jedním stisknutím tlačítka Del se celého břemene historické zátěže nebo moudrosti zbaví. Taky dobře!!